Přelom let 1910 a 1911 nebyl pro Čínu zrovna obdobím, na které se rádo vzpomíná. Mandžuskem se začala šířit nemoc, o které se tenkrát moc nevědělo. Jednalo se o plicní (pneumonický) mor, jehož úmrtnost je mnohem vyšší než u moru dýmějového. Za první přenašeče byli tenkrát považováni svišti, kteří byli loveni především jako potrava a také kvůli srsti.
Plicní mor byl mnohem nakažlivější než mor dýmějový
Tento mor se šířil velmi rychle, a to pomocí kapének. Stačilo, aby někdo promluvil, kýchnul a problém byl na světě. Zejména i proto, že v té době žádná antibiotika, která by dnes pomohla, neexistovala. Počet mrtvých stoupal, mor se nedal zastavit. Nejhůře na tom byly chudinské čtvrti, kde byly hygienické podmínky katastrofální.
Úřady s několikaměsíčním zpožděním nařídily karanténu. Celou záležitost dostal na starost lékař Wu Lien-teh, který karanténu ještě zpřísnil. Mrtvá těla se začala spalovat (nejdříve však musel být udělen souhlas vládou, náboženství bylo zcela proti takovému zacházení s mrtvými), aby nedocházelo k dalšímu šíření. Také některé domy či provizorní přístřešky v chudinských čtvrtích lehly popelem. Pomocnou ruku Číně podalo také Rusko a Japonsko, tyto země mezi sebou měli perfektní obchodní vztahy.
Stačilo pouhých pár měsíců, aby se život vrátil do normálu
Po přísných karanténních opatřeních mor začal ustupovat, nakažení lidé se nacházeli pouze v nemocnici, kde přísná karanténa přetrvávala. Po půlroce se život v Mandžusku vrátil zase tam, kde skončil. Otevřely se školy, lidé vyšli do ulic. Noční můra, kdy zemřelo až na 60 tisíc obyvatel, byla zažehnána.
Lékař Wu Lien-teh se stal nejen místním hrdinou, ale je také považován za zakladatele čínské moderní medicíny. Díky němu a jeho pohotovým reakcím se mor nerozšířil do dalších čínských oblastí, ba dokonce do celého světa. Právem tedy získal uznání světových vědeckých institucí.
Foto: Shutterstock, zdroj: Wikipedia, NationalLibraryofMedicine
