Lidé jsou běžně vystavování radioaktivitě, která pochází z přírodních zdrojů. Těmi jsou voda, půda, skály, vesmír, a dokonce i naše lidská těla. V těchto případech se jedná o radioaktivitu přirozenou. Pro lidstvo je nebezpečná ta umělá, lidmi samotnými vyvolaná. Dopady na lidské zdraví může mít tato umělá radioaktivita fatální, viz černobylská katastrofa.
Experiment bez souhlasu účastníků
Plutonium jako takové bylo objeveno až s počátkem 40. let 20. století. Krátce poté, v roce 1945 se v Americe konal utajovaný projekt Manhattan, co se zabýval vývojem atomové bomby. Během tohoto výzkumu byl jedním z bodem zájmu vliv plutonia na lidský organismus.
Vědci vedli experiment na celkem 18 účastnících. Jejich věková kategorie byla již od čtyř let až do šedesáti devíti let. Experiment probíhal v nemocnicích, kde byli všichni účastníci hospitalizováni kvůli různorodým nemocem. Což byl prakticky důvod, proč pro experiment byli vybráni. Sami o něm neměli ani ponětí.
Mylná diagnóza
Jako jeden z účastníků byl vybrán Albert Stevens, který byl v nemocnici hospitalizován kvůli podezření na rakovinu žaludku. Očekávalo se, že kvůli tomuto faktu nebude již dlouho žít, proto mu bez jeho vědomí začali injekcemi vpravovat plutonium, o kterém neměl tušení. Až několik dní po podávání nebezpečné látky se v nemocnici přišlo na to, že se nejedná o rakovinu, nýbrž o standardní žaludeční vřed.
Neuvěřitelná dávka
Po operaci byl Albert Stevens poslán domů, aniž by se nikdo obtěžoval říci mu o plutoniu. Aktuální dávka, která je na osobu ročně povolena, je 5 rem. Toto množství mohou mít v sobě lidé, kteří pracovně přijdou do kontaktu s tímto radioaktivním prvkem. Albert Stevens ho však měl v sobě 300, tudíž šedesátinásobek.
Je až s podivem, že Stevense toto množství nezabilo. Žil ještě dalších dvacet let, a nakonec se mu osudným stala srdeční choroba. A co ostatní? Osm lidí z osmnácti se nedožilo dvou let od experimentu a zbytek podlehl svým skutečným smrtelným nemocem.
Foto: Shutterstock, zdroj: ahf.nuclearmuseum, qcc.cuny.edu
