Krásné chvíle v životě utíkají jako voda, zatímco ty, kdy se nudíme nebo máme z něčeho strach, se nekonečně vlečou. Jak je to možné, když je čas jasně daná a snadno měřitelná veličina? Vše záleží na subjektivním vnímání – a to máme každý jiné.
Čas se vleče, čas plyne, čas utíká, čas pádí
Měřit čas uměli už lidé ve starověku, možná i v pravěku. Přesto o něm mluvíme jako o něčem, co se pohybuje a může mít různou rychlost. Slovesa spojená s časem, která jsme zmínili v podnadpise, o tom jasně vypovídají. Někdy jako by se čas vůbec nehýbal, jindy jako by zběsile utíkal. Povšimněte si i toho, že slovesa spojená s časem vždy popisují pohyb kupředu (jen různě rychlý).
Tohle všechno naznačuje, že přestože čas plyne stále stejně rychle, člověk to vnímá jinak.
Nekonečné těšení se na prázdniny nebo na Ježíška
Určitě si na to z dětství vzpomínáte také: jak jste se nemohli dočkat prázdnit nebo Vánoc. Půl roku, měsíc nebo dokonce jen týden byl nekonečně dlouhý čas, který jako by neměl nikdy uplynout. S tím, jak jste vyrůstali a stárli, se čas zrychloval. Místo abyste se nemohli dočkat Vánoc jste si najednou začali s hrůzou uvědomovat, že už jsou tu zase.
Mozek jako úložiště zážitků a vzpomínek
Když jsme děti, zapisují se nám do mozku všechny nové zážitky a zkušenosti. Proto zřejmě vnímáme čas pomaleji. Je toho tolik, co si musí mozek zapamatovat a zpracovat! Jenže jak získáváme životní zkušenosti, ukládá mozek stále menší množství podnětů. Tím se subjektivně vnímaný čas zrychluje – zkrátka máme pocit, že jsme toho prožili méně za stejný časový úsek.
Vzpomínkový paradox
Zajímavé je vnímání času z hlediska vzpomínek. Když totiž absolvujeme nějaký zážitky nabitý týden, pravděpodobně budeme mít pocit, že nám velmi rychle utekl. Jenže ze zpětného pohledu, ve chvíli, kdy se v mozku všechny vzpomínky utřídí, budeme ten samý týden vnímat jako napěchovaný událostmi a zapamatujeme si celou sérii vzpomínek, která nám později ukáže ten týden jako dlouhé časové období.
Zatímco běžných pracovních sedm dní, kdy se nestalo nic zajímavého, mozek uloží v podstatě jako jednu jedinou vzpomínku a pak na něj prostě zapomeneme, protože splyne s celou řadou dalších obyčejných týdnů.
Foto: Shutterstock, zdroj: Psychologytoday, Cambridge, qz
Na tento problém nemusí být člověk žádný mudrc ani vědec.Proč ve stáří ubíhá čas rychleji ? Krom toho že to je subjektivní dojem tak je logický, starší lidé jsou -li zdraví tak nejsou už v pracovním a ani rodinném stresu. Práce je mnohdy velmi stresová a pak doma po práci problémy s dětmi další stres. To starší lidé v důchodu nemají. Ti co si to umí zorganizovat prožívají pěkný důchod. Obecně přece platí to na co se těším a co mám rád (dovolená,dny volna, oslavy narozenin,svátky a další ) utíkají velmi rychle zdánlivě. Ale to co není moc dobré pracovní doba ve fabrice,nebo stres u lékaře, na zubním křesle,jiný lekářský zákrok pokud ho vnímám a další se vlečou. To je celý vtip.
Co z toho vědeckého poznatku plyne pro nás, skoro čerstvé důchodce? Těšit se na smrt, neboť když se na něco těšíme, čas ubíhá pomaleji.
Je to sice černý humor ale dobré ! Jsem taky čerstvý důchodce (11 měsíců).
No, mě bylo 1.září teprve 71, tak se tak ještě cítím. Můj děda z otcovy strany si užíval důchod 40 let. A vyjma pár posledních dní do poslední chvíle pobíhal po lesích. A byl zdravý, nikdy nepotřeboval doktora, Snad až na jeden případ. Kdysi před dávnými lety, když jsem byl ještě kluk, tak byl u nás a na čele se mu dělal nějaký větší vřed. Prděl na to, že se to zahojí a snad by to tak i dopadlo, ale táta ho odvlekl k doktorovi, kde mu to vyřízli. No a podle něj beru (s rezervou) tu takovou dobu důchodu, takže jsem ještě skoro čerstvý důchodce.
To není nic překvapivého,samozřejmě že to dává logiku!!!!!!!!!!