Současná situace nahrává rychlému zchudnutí. Většina Čechů ji přesto ignoruje a ztrácí peníze, varuje ekonom

Přestože inflace dosahuje rekordních hodnot, lidé stále více spoří. Jde přitom o zásadní chybu, varuje ekonom Lukáš Kovanda. Úložky na běžných, ale i spořicích účtech a dokonce i na termínovaných vkladech totiž v současné době rychlým tempem ztrácejí hodnotu. Vzhledem k nízkým úrokovým sazbám totiž ukládání peněz do bank nepřináší žádné velké výnosy, natožpak takové, které by vyrovnaly inflaci. Platilo to už před koronavirovou epidemií, ale zdražování, které zažíváme po ní, tento stav ještě umocňuje. V červenci stouply ceny o 3,4 %, což je navíc ještě zprůměrované číslo, kdy jednotlivé položky, jež lidé skutečně pocítí, zdražují ještě více.

Ekonomové přitom varují, že tohle je zřejmě teprve začátek. Přinejmenším do konce letošního roku, ale pravděpodobně i během roku příštího očekávají, že se bude dále takřka vše velmi rychle zdražovat. Důvody jsou přitom prozaické. “Ve světě nyní zdražuje čas, zboží a služby. Planeta dohání ztracený loňský rok. Snaží se dohnat ve výrobě, co loni zameškala. Najednou chce svět vyrábět více aut, stavět rychleji, takže chybějí automobilové čipy nebo stavebniny. Nestíhají se vyrábět i proto, že ve fabrikách se až donedávna uplatňovala přísná protipandemická opatření, jež výrobu zpomalovala, a tedy zdražovala. Čas jsou peníze,” napsal ekonom Lukáš Kovanda ve svém komentáři.

Foto: Shutterstock

V současné době tak skutečně platí heslo, že spořit se nevyplácí. Ale nikoliv proto, aby lidé raději své peníze utratili za spotřebu, jako spíše proto, že jednoduché spoření, které je zároveň velmi bezpečné, už nejenže nic reálně nevydělá, ale dokonce neudrží ani stávající hodnotu peněz. Pokud si vezmete, že byste na běžném účtu měli uložený milion korun, znamená průměrná čtyřprocentní inflace, ke které letos zřejmě dojde, reálnou ztrátu 40 000 Kč za pouhý rok.

Lukáš Kovanda pak vzpomíná na doby, kdy lidé byli ještě zvyklí takzvaně “žít z úroku”, pokud například zdědili či vydělali větší obnos peněz. “V polovině „kapitalistických“ devadesátých se při roční výpovědní lhůtě na kapitálové vkladní knížce dočkal střadatel úrokové sazby třeba čtrnáct procent. Kdo si tedy takovou vkladní knížku založil třeba koncem roku 1994, těšil se během následujících dvanácti měsíců z „nadinflačního“ zhodnocení svých úspor o 4,9 procenta. Spotřebitelská inflace totiž v roce 1995 činila 9,1 procenta. Průměrná hrubá měsíční mzda odpovídala ve stejném roce 8 307 korunám,” vysvětluje Kovanda s tím, že na zisk průměrné měsíční mzdy stačilo tehdy do banky uložit dva miliony korun. Šlo tak přibližně o dvacetinásobek průměrné roční mzdy. Dnes by přitom na takové žití z úroků nestačil v bance ani tisícinásobek průměrné roční mzdy.

Ceny bytů neustále rostou zejména proto, že lidé nemají kam jinam ukládat peníze, aby získali alespoň nějaký výnos. / Foto: Shutterstock

Pokud dnes někdo nechce, aby mu jeho pracně získané prostředky prodělávaly, musí bohužel opustit přístav bezpečných bankovních vkladů a vyrazit do riskantnějších vod. Existují sice konzervativní fondy, ale ani ty dnes často inflaci nepokryjí. Je třeba tak zariskovat více, jenže tady platí, že zatímco můžete získat, můžete i významně ztratit. Také proto se Češi tak často uchylují k investicím do nemovitostí. Těm totiž tak trochu rozumí každý. Jde dnes možná o nejčastější alternativu konzervativního spoření. Má však také významné vedlejší efekty: nemovitosti pak rychle zdražují a kromě toho, že se pomalu, ale jistě vytváří bublina, která musí jednou prasknout, dochází mimoděk i k tomu, že mnozí si bydlení, na něž byli zvyklí, nemohou již dovolit.

Foto: Shutterstock

Odebírat
Upozornit na
guest
13 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejvíce hlasů
Inline Feedbacks
View all comments