Jednou věcí si můžeme být docela jistí. Důchodový systém v České republice se nevyvíjí ani zdaleka správným směrem. Několik let to bylo očividné každému, kdo má alespoň elementární ekonomické a finanční znalosti, ale stát nadále tvrdil, že je vše v nejlepším pořádku a že důchodcům klidně můžeme každoročně přidat nějakou tu tisícovku.
Těžké zítřky
Nakonec se přeci jen ukázalo, že ekonomické perpetuum mobile neexistuje a že jsme dokonce předběhli dobu o celých deset let. Až někdy po roce 2030 měl totiž důchodový systém narážet na své možnosti. My jsme toho dosáhli podstatně dříve, a to především díky tomu, že se současná generace penzistů má nad poměry.
S tím už se ale nedá nic moc dělat, a tak se vymýšlí, jak vlastně důchody udržet a koncipovat do budoucna. Každý jistě zná okřídlenou větu, že dnešní mladí už žádné důchody mít nebudou a že se musí postarat sami o sebe. Možná to tak zle nedopadne, ale rozhodně nepůjde o penze, které by byly na nějaké vyskakování. Navíc se jeví jako takřka jisté, že se bude pracovat podstatně déle. Minimální doba sociálního pojištění má být zvýšena na 40 let a věk odchodu do důchodu na 68 let. Možná ani to ale nakonec nebude stačit.
Může to fungovat?
Už se ostatně objevují první vlaštovky, které by rády provázaly důchody s platbami od vlastních dětí. Mluví se o takzvaných alimentech na rodiče, přičemž ministerstvo práce a sociálních věcí už mezi občany sondovalo, jakou by to mohlo mít podporu. Není příliš překvapivé, že pozitivně se k tomu staví jen přibližně čtvrtina lidí.
Málokdo pochopitelně počítá s tím, že by se měl o své rodiče ve stáří postarat i po finanční stránce, přestože je to vlastně logické. Vybudovali jsme si však sociální stát, aby to dělal za nás. Existují nicméně stále země, a to poměrně významné, kde tento systém funguje. Do velké míry například Čína.
Tento model přitom přináší řadu pozitiv, která na první pohled nejsou vidět. Třeba motivaci mít děti, ideálně hned několik, které by se o vás v důchodu postaraly. Pokud naopak nemáte žádné, může to mít skutečně neblahé následky. Měli bychom ale také apelovat na osobní odpovědnost, aby si každý v průběhu produktivního života tvořil rezervy, které by pak mohl spotřebovávat.
Komentář Tomáše Mrkvičky
Foto: Shutterstock
