Takřka během pár let se z Dubaje stalo jedno z nejmodernějších měst světa. Zatímco ještě v polovině minulého století jsme o Dubaji nemohli říct vůbec nic zajímavého, dnes je centrem světové moderní architektury a také jedním z technologicky nejvyspělejších měst. Tento pokrok symbolizuje hned několik přelomových staveb a jednou z nich je i slavné dubajské metro.

Černé zlato
Až do 60. let byla Dubaj nepříliš významným městem, které těžilo hlavně z blízkosti moře – zásadní pro něj byl především rybolov. Jenže potom došlo k objevu ropných nalezišť a Spojené arabské emiráty v čele s Dubají dramaticky bohatly. S obrovským přílivem financí začala růst i Dubaj a měnila se ve světovou metropoli jako vystřiženou ze sci-fi filmů.

Ikonická Dubaj
Během pár desítek let se z Dubaje stalo jedno z center modernity, technologického vývoje a futuristického designu. Známé jsou především mrakodrapy Burj Al Arab a Burj Khalifa nebo vytváření umělých ostrovů. Kdo však byl někdy v Dubaji, ví, že z moderní architektury je tam toho k vidění mnohem víc – na zajímavé projekty tu člověk narazí na každém kroku.

Luxusní metro
Dubajské metro je jedním z dalších symbolů, kterým město ukazuje světu svůj technologický pokrok. Extrémně rychle vybudovaná podzemní dráha má 70 km a dokáže denně přepravovat vysoké desítky tisíc pasažérů.
Hlavní kouzlo dubajského metra však spočívá hlavně v supermoderním designu a využití moderních technologií. V designovém zpracování jednotlivých stanic se snoubí tradice, na níž se v Dubaji stále klade vysoký důraz, s využitím nejmodernějších postupů i technologií. Samozřejmostí je, že v metru se pasažéři mohou připojovat k wi-fi i telefonovat.

Vzhledem k tomu, že mluvíme právě o Dubaji, nikoho zřejmě nepřekvapí ani to, že existují vagony pro ty nejbohatší a nejvýznamnější cestující, kteří si mohou připlatit za to, aby nemuseli jezdit ve stejném voze z běžnými pasažéry. A o nic méně nepřekvapivá je i skutečnost, že zde najdeme vagón určený jen ženám, kam muži nemají přistup.
Foto: Shutterstock, zdroje: NationalNews, ArchDaily