Evropa a spolu s ní Česká republika vlétla do energetické krize takovou rychlostí, že si to stále pořádně ani neuvědomuje. Jakoby se najednou naplnila všechna varování expertů skeptických vůči násilnému prosazování zelené politiky, která vyvrcholila před pár měsíci podpisem takzvaného “green dealu”, tedy zelené dohody.
Nechť svítí a fouká!
Je to skutečně paradox, ale právě ve chvíli, kdy se Evropská unie dohodla na tomto směřování k zelené budoucnosti, ji dohnaly nevyřešené domácí úkoly, které vrcholní bruselští představitelé a jejich úředníci zarytě ignorovali s tím, že to věda v budoucnosti nějak vyřeší.
O čem je řeč? Jednoduše o tom, že si EU podřízla větev hned na několika místech najednou. Předně se rozhodla co možná nejrychleji, stůj co stůj, zbavit emisních zdrojů energie. Uhlí to má spočítané definitivně a plyn je považován za přechodnou energii, od které se ale také chceme rychle oprostit. A co více, na odstřel je i jaderná energetika, protože Německo se rozhodlo ji ukončit, a tak pochopitelně nechce mít jádro ani kolem sebe. Nabízí se otázka, co místo toho? Ač se to zdá neuvěřitelné, evropští představitelé si skutečně mysleli, že elektřinu i teplo budeme získávat ze slunce a větru.
Někdy v budoucnu by to snad i možné bylo, a to za předpokladu, kdyby lidé obývali takřka výhradně pasivní domy a uskrovnili se ve své spotřebě. A také by moc neměli jezdit auty. Evropská unie zatím krásně básní o tom, že za deset let se po ulicích evropských metropolích budou prohánět prakticky výhradně elektromobily. Zatím se ve spojení s nimi mluví hlavně o tom, že jsou pro běžného člověka příliš drahé, a tedy nedostupné. Nikdo však už neříká, že to je vlastně cílem. Elektromobily nikdy nebudou moci nahradit auta se spalovacím motorem v takové míře, na jakou jsme byli zvyklí. A to proto, že vítr a slunce pro ně nevyrobí dost energie. Už dnes se například v Německu mohou elektromobily do sítě připojovat jen v určité hodiny. A to se na skutečný rozvoj elektromobility teprve čeká.
Celá zelená politika Evropské unie vypadá jako vize bez reálného základu. Neštěstím je to, že někdo tuto vizi nařídil jako plán, kterým se musíme řídit.
Chovejme se ekologicky, ale s rozumem
Na tomto místě je třeba říct, že proti ekologii jako takové vůbec nic nemám a v mnoha ohledech považuji zelené technologie za velmi přínosné. Nebezpečí však vidím v jejich urychleném zavádění a ukvapeném opouštění toho, na co jsme zvyklí. Ano, planetu jsme znečistili a je třeba s tím něco dělat. Ale tím, že se budeme děsit iluzorní katastrofou, která nastane za pět, deset nebo dvacet let, pokud neotočíme kormidlem, to nezachráníme. Obzvlášť, když to není vůbec jisté. Naopak nás to může zavést do slepé uličky, která skončí katastrofou ještě mnohem horší. Dlouhé roky se v tomto směru nedělo vůbec nic a bylo to špatně. Teď chceme vše stihnout za pár let a je to špatně také.
Ceny energií nesnesitelně rostou, to je jedna věc. V příštích letech nás čekají mnohem vyšší účty za elektřinu či topení. Evropě však teď reálně hrozí, že v zimě nebude mít dostatek plynu. A nebude ho mít čím nahradit. Poptávka roste všude na světě a můžeme se spolehnout na to, že hlavní evropský dodavatel, kterým je Rusko, si Brusel náležitě vychutná. Nezbývá než doufat v mírnou zimu.
Nakonec se docela hezky může stát, že Evropská unie bude muset své zelené plány odpískat a začít konečně hasit akutní problémy, které její obyvatele trápí. Pokud totiž opravdu nebude čím topit, případně budou energie tak drahé, že lidé si raději topení vypnou, může to vyústit i v občanské nepokoje. To by potom EU bojovala o své přežití, nikoliv za green deal.
Foto: Shutterstock
