Česká republika se osamostatnila na prvním místě v jedné nepříliš lichotivé statistice: má s velkým náskokem nejvíce nových případů nákazy koronavirem ze všech evropských zemí. Vzhledem k vývoji epidemie se přitom nezdá, že by se to mělo v blízké době změnit, a když, tak jedině proto, že některá z dalších zemí situaci podobným způsobem nezvládne.
Best in Covid
Jenže státy Evropské unie si dávají moc dobrý pozor na to, aby se jim to nepřihodilo. Mají totiž výmluvný příklad toho, jak by mohly dopadnout. A ne, není to Itálie. Ta dnes ve skutečnosti koronavirus zvládá mezi nejlepšími a na jarní obrázky z italských nemocnic už se tak trochu zapomnělo. Dnes je odstrašujícím příkladem právě Česká republika. Na Slovensku už pro něj existuje dokonce ustálený výraz. Zdejší politici, ať už je to premiér Matovič nebo prezidentka Čaputová, se “nechtějí vydat českou cestou”. V posledních dnech před českým scénářem varovali také politici z Rakouska nebo německého Bavorska.
Osvícenější pozorovatelé dnes už dobře vědí, že tím největším problémem není klinický průběh nemoci Covid-19. Ten je v drtivé většině případů skutečně mírný a při rozumném šíření nákazy se ty těžké případy dají poměrně slušně řešit hospitalizací. Skutečnou výzvou je chování koronaviru a průběh epidemie. Dlouhou dobu se totiž dokáže šířit nepozorovaně a lidé ji mají tendenci podceňovat. Když už se konečně rozjede, nemocnice jsou stále prázdné, a tak nikdo není nucen cokoliv dělat. Vše se tu děje s velkým zpožděním, ale nakonec se to stane. V České republice se tak už v podstatě stalo, že v důsledku této vlny epidemie budou přetížené nemocnice a zemřou tisíce lidí. Na to už je statisticky zaděláno a nedá se to změnit.
Uvěřili jsme špatným prorokům
Přitom tu i teď jsou lidé, kteří jsou schopni vážnost situace zpochybňovat, ať už je to nebývale vehementní zubař Roman Šmucler, který z nějakého důvodu šíří evangelium toho, že to nemocnice prostě zvládnou, i když lékaři z nich mu odpovídají, ať raději mlčí. Nebo bývalý prezident Václav Klaus, který koronavirus nepovažuje za hodného toho, abychom proti němu vedli válku.
Všem těmto lidem velká část Čechů až příliš dlouho naslouchala a někteří tak činí i dnes. Výsledkem byla značná neochota při osvojování už tak pozdě přijatých opatření. Zároveň jsme měli tu paradoxní “nevýhodu”, že první vlna epidemie dopadla nad očekávání dobře, přestože tehdy politici veřejnost varovali s pomocí nelichotivých matematických modelů. Jenže ty se nenaplnily, a to i díky úzkostlivě dodržovaným opatřením, a řada lidí došla k přesvědčení, že koronavirus není tak nebezpečný, jak to vypadalo. Naplno se rozšířil mýtus o chřipečce. Pokud bychom situaci zvládli třeba jen průměrně a narazili na určité problémy, které by svým rozsahem nebyly nikterak zásadní, ale objevily by se, možná by lidé uvažovali jinak. Tento fenomén nelze podceňovat: druhou vlnou nejlépe proplouvají země, které si to v té první takříkajíc “vyžraly”. A naopak premianti ji ukázkově podcenili. Nejdřív to byl Izrael, teď Česká republika.
S trochou nadsázky lze snad říct, že Češi si tu Itálii potřebovali vyzkoušet na vlastní kůži. Jinak nebyli ochotni uvěřit do té doby teoreticky vnímanému nebezpečí. Bude to stát hodně, ať už lidských životů nebo miliard korun. Nakonec to ale bude jedinečná zkušenost, která nám do budoucna může pomoci. Koronavirus zřejmě jen tak nezmizí a jeho další nárazy zvládneme už zcela jistě lépe.
Foto: Shutterstock
