Pili toxické čaje a jedli jehličí. Buddhističtí mniši se šíleným rituálem mumifikovali zaživa

Když někdo něco chce, nic mu nezabrání v tom, aby to získal. Jedním z nejlepších důkazů jsou buddhističtí mniši, kteří se vyznačují pořádnou dávkou vůle. Ta jim pomáhá zacházet do neuvěřitelných extrémů. Překvapit by vás u nich neměla askeze, tedy odříkání pohodlí a dostatku v naději, že si tak zajistí mravní nedokonalost. V některých případech však askeze může zajít až tak daleko, že se mnich zaživa mumifikuje.

Oblíbený, ale nesmírně náročný rituál

Většina lidí si mumifikaci spojí se starověkým Egyptem, kde v mumie měnili mrtvé lidi či zvířata. Nejedno náboženství vnímá proces mumifikace jako něco, co dokáže natrvalo uchovat tělesnou schránku jako jistou formu transcendence a tím přesáhnout pozemskou existenci. Některé směry buddhismu se ovšem vykazují velmi zvláštní formou mumifikace. A to takovou, která počítá s lidmi, kteří ještě nejsou po smrti. Proces tak započal v době, kdy byl člověk naživu. Tento proces se podle serveru All That is Interesting nazývá “sokushibutsu”.

Z dochovaných pramenů lze usuzovat, že o mumifikaci vlastního těla se ještě za života pokusily stovky mnichů, ale podařilo se to maximálně 24 z nich (některé zdroje uvádějí ještě nižší čísla). Nejvíce mumifikovaných těl se nachází na severu Japonska v prefektuře Yamagata. Prvním známým mnichem, který se sám mumifikoval, byl podle portálu Amusing Planet mnich jménem Kūkai. Ten se v roce 806 stal zakladatelem shingonské buddhistické sekty. Právě v té se zrodila myšlenka, že prostřednictvím tělesných trestů se člověk propracuje ke stavu osvícení.

Čekání na Buddhu z budoucnosti

Má se za to, že když Kūkai v roce 835 zemřel, nestalo se tak přirozeným způsobem. Mnich údajně sám vlezl do připravené hrobky a vstoupil do stavu hluboké meditace. V tomto stavu má setrvat až do chvíle, kdy na Zem z nebe Tusita (čtvrté nebe ze šesti, v které vyznavači buddhismu věří) sestoupí Maitreya, tedy Buddha z daleké budoucnosti, jak uvádí Penn Museum.

Jistě si dokážete představit, že to nebyl jednoduchý proces, a to jak po fyzické, tak mentální stránce. Přesto se tímto způsobem mezi lety 1081 až 1903 mumifikovalo nejméně 17 dalších mnichů, píše portál Atlas Obscura.

Mniši se domnívali, že askezí vedoucí k mumifikaci nespasí jen vlastní duši, ale zachrání celé lidstvo. Věřili, že pokud se tímto způsobem obětují, dostanou pevné místo v nebi Tusita, kde budou žít tisíce let, po které budou moci chránit Zemi. K tomu, aby se to mohlo stát, potřebovali, aby jejich tělo zůstalo uchováno navždy.

Proces mumifikce začínal zvnitra směrem ven. V Japonsku přitom není dostatečně suché a chladné podnebí k tomu, aby se mumifikace jednoduše podařila. Buddhističtí mniši proto tento proces, který trval běžně 3000 dní, v průběhu času neustále zlepšovali. Někdy ho dokonce několikrát opakovali, aby byli co možná nejlépe připraveni.

Foto: Per MeistrupCC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

Velmi přísná dieta

Náročný proces začínal dietou, která trvala celých 1000 dní. V jejím průběhu jedli pouze semena, trochu ovoce a ořechy. Odpíráním si skutečného jídla posilovali mniši morálku a budovali si disciplínu, aby dobře zvládli další dvě fáze mumifikace. Součástí celého procesu byla pochopitelně také meditace. V rámci ní se mniši snažili co nejvíce vzdálit od lidského těla.

Další fáze trvala rovněž 1000 dní a přezdívá se jí “mokujikigyō”, což v překladu neznamená nic jiného než pojídání stromů. V tomto období se mniši živili jen kořínky, kůrou stromů a jehličím, jen příležitostně pak bobulemi a ořechy. V žaludku některých mnichů se našli také drobné kameny. Kromě toho se věnovali intenzivní fyzické aktivitě s cílem zanechat na těle minimum tuku. V této fázi také začali popíjet toxický čaj připravený ze stromu urushi, z nějž se jinak vyrábí odolný lak.

Pití čaje způsobovalo extrémní zvracení, v důsledku čehož tělo ztrácelo tekutiny. Postupně odbourávalo svaly, a jak nedostávalo živiny, zahubilo i bakterie, které se v něm přirozeně vyskytují. To mělo zabezpečit, aby se tělo po smrti nerozložilo. Ještě důležitější ale bylo, že toxický čaj učinil z těl mnichů jedovaté nádoby, do kterých se po smrti nepustí červy. Posledních 100 dní mniši nic nejedli ani nepili, pouze přijímali trochu slané vody.

Nejistý výsledek

Po dokončení této fáze vlezl mnich do kamenné hrobky, kam se sotva vešel. Usedl do pozice lotosu a nehybně čekal na smrt. V hrobce měl jen malý otvor s bambusovou tyčí, kterou k němu proudil vzduch. Byl tu ale také zvon, kterým dával vědět okolí, že je stále naživu.

Přestože to tak nepůsobí, pro mnicha nešlo o sebevraždu, ale posvátný proces, který měl pomoci celému světu. Ostatní mniši počkali, dokud každodenní zvonění neustane. Následně hrobku utěsnili a otevřeli ji až po dalších 1000 dnech, aby zjistili, zda byla mumifikace úspěšná. V drtivé většině případů se proces nezdařil a v hrobce zůstalo jen rozložené tělo. To pak mniši řádně pochovali.

Pokud se ale zadařilo, mumie byla přenesena do chrámu, kde se mniši oblékli do rób a uctívali ji jako božstvo. Věřili, že mumifikovaný mnich není mrtvý, ale nachází se jen ve stavu hluboké meditace. Róby se na mumiích, které jsou v chrámech vystaveny dodnes, se mění každých 6 let. Staré róby se následně nastřihají na malé čtverce, které si mohou lidé koupit v přepočtu za dvě stě korun jako ochranný amulet.

V současnosti už mumifikace vlastního těla není povolená. Akt sokushibutsu byl v roce 1877 kriminalizovaný a zakázaný. Přestože je pro mnichy posvátný, pro úřady je zvrácený a barbarský. Navzdory tomu, že to bylo ilegální, v něm někteří mniši ale pokračovali. Poslední mnich jménem Bukkai zemřel při pokusu o mumifikaci v roce 1903. V tom období však už Japonsko vstupovalo do moderní éry a víc lidí považovalo mnicha za blázna než za světce. Jeho tělo bylo exhumováno v roce 1961 a vědci byli jen v němém úžasu, v jak dokonalém stavu se dochovalo.

Foto: Shutterstock

Nenechte si ujít
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments