Existuje rčení, které tvrdí, že o kultuře národa hodně vypovídá to, jak se chová k zemřelým. Z následujících příkladů pohřbívání zjistíte, že na tom je skutečně mnoho pravdy.
Smrt pro členy indonéského etnika Toraja nic nemění
Začněme netradičním pohřbíváním a loučením se se zemřelými pro nás, Evropany, které je typické pro etnické skupiny Toraja z Indonésie. Jakmile někdo zemře, neznamená to, že je okamžitě vystrojen pohřeb. Na ten se začnou vybírat peníze a je vykonán až ve chvíli, kdy je patřičné částky dosaženo. Do té doby se tělo zemřelého nachází stále v kruhu rodinném, kde je k němu přistupováno jako k živému. Členové rodiny se o něj starají, oblékají jej a povídají si s ním. Ani pohřeb, jakmile na něj dojde, netrvá pouze několik hodin, ale několik dní. Mrtvý ale rodinu ve skutečnosti nikdy neopustí. Po pár letech se opakuje rituál, kdy se mrtvé tělo opět “vyvenčí”. Převlékne se, pořídí se s ním fotografie a opět spolu všichni stráví nějaký čas.
Jsi prach a v prach se obrátíš podle tibetských zvyklostí
V duchu prohlášení o tom, že jsi prach a v prach se obrátíš, probíhají pohřby Tibeťanů, kteří bydlí na vrcholku Himálají. Protože je půda v této oblasti permanentně zmrzlá, nelze do ní pohřbívat těla zemřelých. Tibeťané proto praktikují takzvaný vzdušný pohřeb. Protože podle nich po smrti již nemá tělo s člověkem nic společného, je předhozeno supům, kteří se o veškeré ostatky postarají.
Ostrov několikaletého posledního odpočinku v italských Benátkách
V italských Benátkách je oblíbeným místem posledního odpočinku ostrov San Michele. Kvůli své malé rozloze na něm ale zemřelí stráví jen několik let. Každých deset let jsou totiž těla ze hřbitova exhumována a převezena jinam. Uvolňují tak totiž místo dalším lidem, kteří touží být na tomto ostrově pohřbeni.
Pro každou kulturu je typické jiné chování, když dojde na otázku pohřbívání. Zatímco nám přijdou zvyklosti skupiny Toraja a Tibeťanů zvláštní, oni si to stejné říkají o našich zvycích.
Foto: Shutterstock, zdroj: NTNews, Visitvenezia, Cultofweird, NYTimes
