Poslední momenty před smrtí. Vědci popsali, co lidé v těchto okamžicích skutečně zažívají

Podle vědeckých studií části mozku zodpovědné za naši paměť umírají až jako poslední. Proto se nám těsně před smrtí zobrazí zřejmě nahodilý sled vzpomínek. Izraelští vědci z univerzity v Hadase potvrzují představy filmových tvůrců, že se nám před smrtí promítne před očima celý život. Někteří vědci ale stále pochybují.

Výsledky izraelské studie

Podle izraelských vědců jde o situace, které jsme prožili, zejména o emocionální momenty, ale mozek prohazuje aktéry. Prožité situace vidíme cizíma očima. Autobiografické vzpomínky se totiž nachází v částech mozku, které nejsou tolik závislé na přísunu kyslíku. Jde o jedny z posledních mozkových center, které před smrtí přestanou fungovat. Mnoho vědců a lékařů, třeba neurolog Pavel Kalvach z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady je k výsledkům studie dost skeptický.

Posunuté vnímání času

Izraelští vědci vycházejí z rozhovorů s lidmi, kteří prošli zážitkem blízké smrti. Výsledky rozhovorů poslali k posouzení více než 260 dalším respondentům, kteří to také zažili. Ti popisovali různé dojmy. Například posunuté vnímání času, kdy každá jejich vzpomínka mohla trvat zlomek vteřiny, ale třeba i tisíc let. Viděli různé situace z jejich životů. Jeden z nich popisoval, jak mohl v jednotlivých scénách vplouvat do jiných osob, vidět situaci jejich očima a cítit u toho přesně to, co cítili oni.

Foto: Shutterstock

Jak to vidí lékaři a vědci, kteří studii zpochybňují

Podle Pavla Kalvacha není centrum paměti nic konkrétního, co by si žilo svým vlastním životem a přetrvávalo přes jiné ztráty funkcí, které ve stáří proděláváme. Paměť je jedna z vlastností, které významně ztrácíme a nepřetrvává nad možnosti ostatních funkcí mozku. Vědci navíc stále neví, jak paměť v mozku funguje. Izraelští vědci centrum autobiografické paměti přisuzují čelnímu či spánkovému laloku.

Pavel Kalvach tvrdí, že není možné vybavit si něco tak konkrétního v bezvědomí a navíc si to pamatovat. Pro promítnutí dosavadního života nejsou důvody. Stopy v dávné paměti si musíme vybavovat svým úsilím. Nemohou se nám samy promítat, a proto jsou pochody, které se nám v paměti vybavují, jen aktivní pochody našeho úsilí.

Neurovědkyně Faraneh Vargha-Khademová pro BBC fungování paměti popisuje jinak. Podle ní je anatomie paměťového systému jako okruh s rozbočovačem, tedy hipokampusem, což je značně osobní místo. Uchovává všechny vzpomínky a zkušenosti, ze kterých se skládá naše autobiografie.

Podle neurovědce Johna Greenfielda z Univerzity v Toledu nelze předsmrtné vzpomínky v mozku nijak objektivně zachytit, ani třeba pomocí EEG. Výpovědi lidí se liší i podle příčiny úmrtí. Třeba oslovení pacienti s infarktem nic podobného nezažili.

Vnímáme i okamžiky po smrti

Lidé si podle doktora Sama Parnii a jeho výzkumu v Langoneově lékařském centru Newyorské univerzity ale v momentě své smrti uvědomují, že umírají. Smrt vnímá jako potenciálně vratný proces. Ve studii vědci mluvili s 2060 lidmi z Velké Británie, USA a Austrálie, kteří prožili zástavu srdce a byli resuscitováni.

Dvě pětiny z nich potvrdily, že po zástavě srdce cítili jistý druh prožívání. Někteří to popsali jako vědomí blížící se smrti, jiní spíše jako strach. Někteří důvěryhodně popsali, co se s nimi v průběhu klinické smrti dělo. Sledovali doktory a sestřičky a věděli, o čem si povídali. Autenticita jejich vzpomínek byla ověřena u zdravotnického personálu. Můžeme si vyslechnout, jak doktoři oznamují naši vlastní smrt.

Foto: Shutterstock

Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments