Málo se již dnes ví, že německá vojska nepřekročila polské hranice sama, ale pomohli jim v tom i Slováci, a to konkrétně speciálně vytvořená polní armáda s názvem Bernolák. Špatné povědomí o slovenském zapojení do napadení Polska ukazuje i fakt, že i samotný Hermann Göring se o této skutečnosti dozvěděl až před norimberským soudním tribunálem. Samotná slovenská účast nebyla při porážce Polska natolik významná, ale dobře posloužila propagandistickým účelům a otestovala sílu a funkčnost nové slovenské armády.
Ve válce s Polskem Slováci nebyli, nikdy totiž Polsku válku nevyhlásili, na rozdíl od USA, kterému válku vyhlásili, ti však na to nikterak nereagovali. Není však složité hledat záminku pro účast na polském tažení, jelikož Slovensko mělo pořád v čerstvé paměti slovenská území postoupená Polsku v letech 1920, 1924 a tehdy nejčerstvěji v roce 1938, tedy rok před polským tažením. O Slovenské účasti se po měsících německého plánování rozhodlo až koncem srpna 1939, přičemž již od března téhož roku existovalo na slovenském území, konkrétně na severozápadě země, německé ochranné pásmo, kde se rozmístili německé jednotky. Na druhé strany barikády u Polských hranic se shromažďovala polská armáda od července 1939 pro oprávněné obavy z útoku vedoucího hlavně ze Slovenska.
Začátek a průběh tažení
O útoku se slovenská vláda dozvěděla až 24. srpna, tedy zhruba týden před útokem. Slovenská strana měla za úkol zejména krýt polsko-slovenskou hranici a zabránit ústupu Poláků do slovenského vnitrozemí. Němci navíc Slovensku slíbili, že jim budou navrácena Polskem zabraná území z roku 1938 a garantovali i zachování slovensko-maďarské hranice, s čímž prezident Tiso bez výhrad souhlasil. V sobotu 26. srpna byla na Slovensku vyhlášena mobilizace. Ihned bylo povoláno 115 tisíc branců, přičemž do konce tažení se toto číslo zvýšilo na 160 tisíc. Již dříve zmíněná polní armáda Bernolák byla zřízena dva dny po vyhlášení mobilizace a čítala sílu o 51 tisících mužích.
Všechny tři vojenské divize byly přesunuty k polským hranicím 30. srpna a čekalo se již na rozkaz ze strany Německa, přetlumočeného slovenskou vládou. Ten přišel o půlnoci na 1. září a jednotky 1. divize tak překročily hranici společně s německými vojsky kolem páté hodiny ranní. Tento akt rozpoutal 2. světovou válku. Slovenští vojáci obsadili původní slovenské území bez většího odporu, který však, ačkoliv slabý, přišel 4. a 5. září. Slovenští vojáci postupovali dále do Polska a 7. září se nacházeli slovenské jednotky až 30 km hluboko v polském vnitrozemí. O 2 dny později začalo postupné stahování se na Slovensko a na obsazených územích zůstal pouze 1 prapor. Slovensko-polská hranice byla chráněna 3. divizí, která čelila občasným výpadům polské pohraniční stráže a 2. divize zůstala v záloze a hlavních bojů se nezúčastnila.
Konec slovenské účasti a počítání ztrát
Od poloviny září byly všechny slovenské jednotky povolávány zpět do země, a to zejména kvůli žním a nutnosti práce na poli. Jako definitivní tečku za slovenskou účastí na tažení lze brát zrušení velitelství polní armády Bernolák 7. října.
Slovenská armáda přišla během bojů o 18 vojáků, 46 jich bylo zraněno a 11 se pohřešovalo. Ztráty byly pochopitelně využity k propagandistickým účelům. V novinách se vyvěšovaly životopisy padlých a jejím rodinám byla přidělena půda jako dar od státu. Válka byla obecně prezentována jako obrana nezávislosti Slovenska a vítězné dobytí Polskem zabraných území. Do slovenského zajetí padlo zhruba 1 350 Poláků, z čehož bezmála 1 200 bylo předáno Německu a zbytek byl převezen do zajateckého tábora v Lešti na jihu Slovenska. Během bojů i po nich se povedlo uprchnout asi 12 tisícům Poláků do Maďarska, avšak ti, kterým se to nepovedlo, také skončili v Lešti.
Foto: Shutterstock, zdroj: przystanekhistoria, thefirstnews
