Lidstvo opakuje stále stejné chyby. Přitom z historie se lze v mnoha případech velmi dobře poučit a znovu se stejných přešlapů nedopouštět. Problémem je ale v mnoha případech neznalost.
Ačkoliv se v souvislosti s koronavirovou pandemií často mluví o paralele se španělskou chřipkou, která začala řádit před více než sto lety v roce 1918, málokdo jde hlouběji a přečte si například dobové novinové články o tom, jak tato epidemie probíhala.
Odmítání roušek stálo životy milionů lidí
Pokud už se ale do nich začnete, naleznete až znepokojující podobnost s tím, co se děje dnes. A na náladě jednomu příliš nepřidá ani zjištění, že první vlna španělské chřipky byla svého druhu selankou, která měla ale jeden nepříjemný efekt: lidé začali tuto nemoc podceňovat. Když pak udeřila podruhé a potřetí, byly následky katastrofální. Vzhledem k tomu, že práce s daty tehdy ještě nebyla zdaleka tak propracovaná jako dnes a že svět nebyl tak propojený, můžeme jen odhadovat celkový počet obětí španělské chřipky. Dle fundovaných odhadů šlo o 17 až 50 milionů mrtvých, někteří autoři uvádějí až 100 milionů.
Virus španělské chřipky začal řádit na jaře roku 1918. V první vlně se rozšířil především mezi americkými vojáky na základně v Brestu. V některých případech končila nemoc smrtí, ale tehdy ještě nikdo netušil, co teprve přijde. Druhá vlna začala zkraje podzimu a byla to právě ona a další nárazy viru, co stálo životy desítky milionů lidí.
Pro někoho možná překvapivě se už tehdy lidstvo do značné míry šíření viru bránilo rouškami. Natolik solidní znalosti o chování virových infekcí už byly. Je přitom s podivem, že to byly právě roušky, které na počátku epidemie vzbudily takové diskuze. Například Světová zdravotnická organizace až příliš dlouho tvrdila, že roušky šíření koronaviru nezabrání. Nakonec je ale začal nosit celý svět. Česká republika byla jednou z prvních zemí s plošnou povinností, ale také jednou z těch, kdo se roušek nejrychleji zbavili.
Podobnost čistě náhodná?
Podobně tomu bylo v roce 1918 v San Franciscu. V létě toho roku ve městě opadla ostražitost vůči španělské chřipce a lidé ve velkém začali roušky odmítat. Tento odpor se dokonce institucionalizoval do takzvané Ligy proti rouškám, která podle odborníků velkou měrou přispěla k tomu, že krize, která se dala zvládnout, přerostla ve velké drama.
Už tehdy přitom nošení roušek vyžadovaly úřady, a kdo šel například nakupovat bez zakrytých dýchacích cest, dostal pokutu, která se nejčastěji pohybovala v rozmezí od pěti do deseti dolarů. Jenže veřejnost si právě s pomocí Ligy proti rouškám vymohla rychlé uvolnění opatření. Ta byla následně opět zavedena na jeden měsíc, jenže následně znovu zrušena. Nekoncepčnost vedla k rychlému šíření nemoci.
Liga proti rouškám argumentovala tím, že povinnost zakrývat si nos a ústa je protiústavní. Podobně dnes mluví právníci, kteří podávají žaloby na Českou republiku. Zajímavé také je, že proti rouškám tehdy rovněž protestovaly lidé ze všech vrstev obyvatelstva – od dělníků, přes podnikatele až po některé lékaře.
Z dějinného hlediska tu tak v žádném ohledu nemáme nic nového. Je tu virus, který se poměrně snadno podceňuje, ale který umí velmi silně udeřit. A jsou tu lidé, kteří chtějí protestovat proti opatřením, která je omezují. V srpnu, kdy vláda stáhla přísnější opatření, částečně uspěli a ukázalo se, že to mělo svou cenu. Jaký ale bude konečný účet?
Foto: Wikimedia / volné užití
