Mrazivá slova studentky žijící v Kábulu. Naplnily se ty nejhorší obavy, popsala chování Tálibánu přímo z místa

Málokdo očekával tak rychlý postup Tálibánu a mnozí tomu dodnes nemohou uvěřit. Afghánistán je opět v moci radikálního hnutí, které se spoléhá na ten nejpřísnější výklad práva šaría. Hnutí, které se Američanům před dvaceti lety povedlo potlačit, ale které nikdy zcela nezmizelo. Jednoduše si počkalo na svou příležitost, a ta přišla.

Situace je podle všeho špatná téměř pro všechny Afghánce. Pokud ale nějaká skupina zažívá sešup o mnoho pater níže, jsou to ženy. Ty mohly dosud v Afghánistánu žít velmi svobodně, možná svobodněji než v leckteré jiné arabské zemi. Američané podporovaly dívky v tom, aby chodily pravidelně do školy a následně na univerzity. Mnohé na základě toho získaly lukrativní zaměstnání ve státní správě či médiích.

Teď je ale všechno pryč. Nic z toho už pod Tálibánem nebude možné a ženy se musí vrátit do pozic, které jim dle práva šaría náleží už od středověku. Deník The Guardian teď přinesl obzvlášť tíživé svědectví jedné mladé ženy, studentky, která celý svůj dosavadní život žila v relativně svobodném Afghánistánu.

Mám téměř dodělané dvě simultánní studia ze dvou nejlepších univerzit v Afghánistánu. Měla jsem promovat v listopadu na Americké univerzitě Afghánistán a na Kábulské univerzitě. Ale to vše se doslova vypařilo před mýma očima,” popisuje žena v textu pro The Guardian. “Tolik dní a nocí jsem pracovala na tom, abych se stala člověkem, jakým jsem. A přesto, když jsem dorazila domů, to první, co jsem spolu se svými sestrami udělala je, že jsme schovali své občanky, diplomy a certifikáty. Jsem zdrcená. Proč mám schovávat věci, na které jsem hrdá?

Jako žena se cítím být obětí politické války, kterou začali muži. Už se nemohu smát nahlas, nemohu poslouchat svou oblíbenou hudbu, nemohu se setkávat se svými přáteli v oblíbené kavárně, nemohu si obléct své oblíbené žluté šaty a dát si růžovou rtěnku. A už nemohu chodit ani do své práce nebo dokončit univerzity, kterým jsem věnovala roky,” píše z Afghánistánu žena, které jsou upírány věci, jež dosud vnímala jako samozřejmost.

Foto: Shutterstock

Podle této mladé ženy je zvrat situace děsivý. Na ulicích bylo možné vidět vystrašené tváře žen a veselé tváře mužů, kteří nenávidí ženy. Nebyli to přitom jen bojovníci Tálibánu. Mnozí afghánští muži vyšli do ulic a radikály vítali. Následně se společně smály ženám a zastrašovali je. Na místo toho, aby se jich zastali.

Když se vzdávala jedna provincie po druhé, přemýšlela jsem o svých dětských snech. Já ani mé sestry jsme nemohli spát, vzpomínali jsme na příběhy naší matky, která nám vyprávěla o éře Talibánu a způsobu, jakým zacházeli s ženami,” vypráví studentka. Sama byla přesvědčena o tom, že se vláda její země bude s pomocí armády Tálibánu bránit. Nenapadlo jí, že se vše tak rychle rozsype. Právě to se ale stalo. Teď se musí připravit na život, který bude úplně jiný než ten, na jaký byla zvyklá. Bude o poznání smutnější.

Tento příběh může být protipólem názoru, který v České republice šíří například arabista Petr Pelikán. Podle něj ženy v Afghánistánu vlastně ani žádná práva nechtějí. Jak se ale ukazuje, za posledních dvacet let vyrostla generace žen, u kterých už je to jinak. Je také otázkou, zda dříve ženy skutečně svá práva nechtěly, nebo se to jen bály říct, případně o něčem takovém vůbec neměly ani tušení. Čtěte více: Afghánistánu vůbec nerozumíme, říká arabista Pelikán. Místní ženy jsou se svým životem spokojené, “tlumočníci” jsou ve skutečnosti agenti

Foto: Shutterstock

Odebírat
Upozornit na
guest
14 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejvíce hlasů
Inline Feedbacks
View all comments