S překvapivou iniciativou přišli čeští porodníci: chtějí bojovat za to, co už léta tvrdí porodní asistentky, totiž za příklon k přirozenému porodu. Primář jihlavské nemocnice Aleš Roztočil je prvním z lékařů, kteří se začali hlásit k tomu, co už se léta snaží zavést porodní asistentky, které chtějí, aby se porod vrátil ženám. Ne, neplánuje zavedení cesty zpět k rození dětí na poli či za dnešních dní spíš do obýváku bez lékařského zázemí. Jen poznal, že žena zná své tělo lépe než lékař. A ten se tak porodu nemusí vůbec zúčastnit.
Medicínská lenost? Nikoliv. Respekt k normálnímu běhu věcí. A vůbec poprvé v Česku s takovou iniciativou teď přicházejí právě lékaři, v čele jejichž iniciativy stojí. Ti se totiž naopak přirozenému porodu dosud vesměs spíš vysmívali a hájili své lékařské zásahy, ale časy se zjevně změnily.
Kdo je Aleš Roztočil?
- gynekolog, porodník
- porodnictví se věnuje už dvaačtyřicet let
- studoval v Súdánu i ve Francii
- byl poslancem za TOP 09
- seděl ve správní radě VZP
- nyní dlouhodobě vede primariát v jihlavské porodnici
Co se změnilo? Lékaři najednou prozřeli? Vždyť to byli vždy oni, kdo chtěli „řídit“ porod ženy, stejně jako auto?
Máte pravdu, byli jsme kdysi jako mladí lékaři naučeni, dělat protokoly na „vyvolání porodu“. Učili nás orientovat se především na tělo, na vady a chyby. Nicméně po určité době v medicíně, jsem získal nadhled a začal chápat jednu velmi důležitou věc: že se musí každé ženě ušít porod na míru, aby z toho byl velmi pěkný zážitek pro ženu na celý život. A porodní asistentky to dobře ví, že psychologie u porodu hraje tu největší roli pro šťastný průběh.
Ony to tedy popravdě právě ty porodní asistentky říkají už hodně dlouho…
Ano. A správně. Mimochodem ptal jsem se dnešních mediků a oni stále mají jen jeden semestr psychologie a zbytek je jen a jen medicína. A to mohu s úspěchem pochybovat o tom, že se za tak krátkou dobu naučí dobře a empaticky komunikovat s pacientkami. Což je další věc: lékaři jsou vychováváni k tomu, že ten člověk naproti je prostě pacient a potřebuje léčit. Což je správně dejme tomu v chirurgii. Nebo u císařského řezu. Jenže v porodnictví o to léčení až tak nejde. Spíš jde o to, abychom nechali tu ženu – pokud to umožní parametry porodního sálu a naše zákony – aby porod dítěte byl hezký zážitek.
A nejde to tak trochu proti tomu, o co se lékaři u nás snaží především – tedy mít stále tu dobrou statistiku perinatální péče a porodnosti?
Je pravda, že statistiky máme opravdu dlouhodobě skvělé. Umírá nám asi nejméně dětí na světě, stejně tak nejméně matek. To vše je pravda. Ale… Když si sáhneme do svědomí jako lékaři, tak vedení porodu není partnerské, ale spíš příkaznické.
Proč tomu tak, když jsme třicet let od revoluce, kdy postup „lékař je Bůh“ byl normální, ale teď už opravdu ne?
Pro většinu porodníků je lékařské vedení porodu stále norma. Držet se doporučených postupů je navíc to nejjednodušší a člověku to kryje záda jaksi v případě čehokoliv nestandardního, co by nastalo. Člověk se může vždy obhájit: já jsem jednal dle předpisů. Jenže já jsem už slyšel řadu maminek a řadu porodních asistentek, s docela dost nepříjemnými historkami o tom, jak byl porod pro matku veden a jaké z toho mají pak trauma nadosmrti, takže si nemyslím, že by si své historky vymýšlely. A že by to byly „hysterky“. Nebylo to hezké poslouchání pro lékaře. Některé praktiky na některých pracovištích jsou z pohledu nejen mého, ale i rodiček, velice málo přípustné.
Například?
Například ve dvou velkých fakultních nemocnicích žena po císařském řezu vidí své dítě až po čtyřiadvaceti hodinách. To si ve své nemocnici neumím představit. Navíc jsem soudní znalec a často píši posudky k lékařským kauzám. A velmi často vidím, že lékař chybu neudělal. Ale šlo jen a jen o komunikační problém. Pacientce někdo něco nevysvětlil. Obrazně řečeno lékař strčil hlavu do písku a zmizel. Prostě komunikace, empatie v porodnictví vážně chybí. A asi bych to neměl jako lékař říkat, ale porodní asistentky mají skutečně blíž porodu, než lékaři.
A co by se podle vás tedy mělo změnit a co pro to chcete udělat?
Vytvořili jsme takových deset pravidel. Psychologických. Patří sem komunikace, informovanost, vstřícnost. Další věc je léčení. Musíme zabránit tomu, že se na medicíně cvičí medici tak, že i když žena nepotřebuje léčit, tak je léčena a dostává nějakou medikaci. Pak je tu samozřejmě záležitost prostředí. Aby bylo přívětivé i pro ženy.
To je zajímavé, že jste k tomu dospěl, i když nejste žena.
Jen poslouchám pacientky. A poslouchal jsem i kolegy lékaře, když mi chodili vykládat, že tady byla hysterická pacientka, která si na něco stěžovala. Přemýšlel jsem, jestli na tom není něco pravdy, co říkala a jak se cítila. A ony ty rodičky většinou mají pravdu, rozhodně ohledně chování.
A není tam i motivace finanční: porod císařským řezem, je pro nemocnici, pokud vím, levnější asi tak třikrát, navíc medikace taky není zadarmo?
Nejsem ekonom, ale byl jsem ve správní radě VZP, takže ty prostředky, kam a jaké plynou, znám. Ty peníze, které se dávají na porodnictví, jsou ve srovnání s onkologií marginální. Ale ano, císařský řez je dražší pro kliniku. Na naší klinice jsme se dopracovali takovému stavu, že máme asi čtyři roky každý rok o jedno procento méně císařských řezů. Tak to je snad dobře, ne? Na druhou stranu, když se dítě dusí, je nutné udělat císařský řez a já ho rozhodně udělám. Pojišťovnu ovšem nezajímá, jak se žena cítí, ta psychologie. Nás lékaře by ale mělo.
Jak se tváříte na porody doma?
Vidím to jako zcela marginální záležitost. Nikdo neví, kolik jich ve skutečnosti je. Statistiky říkají, že asi dvě procenta ze všech porodů. Jenže – mnoho z nich je totiž těch, kdy se ani nestihne do porodnice dojet z mnoha různých důvodů.
A proč to podle vás ženy stále dělají, že rodí doma, když pomineme ty, co to skutečně do nemocnice nestihnou? Mě osobně to sice sympatické je, pokud už žena rodila několikrát, má zkušenosti a umí se srovnat s tím, že v případě, kdy se něco stane, tak s tím bude muset navždy žít. Ale sama bych to neudělala.
Z těch rozhovorů, které jsem s nimi měl, vyplynulo jediné: ty ženy měly na porodnici už předchozí hrozný zážitek. A i když třeba žena ještě nerodila, tak než aby rodila takto, tak chce raději vlastní obývák, protože zná strašidelné historky zase od kamarádek. Já to naprosto chápu, i když také nesouhlasím. V naprosté většině případů se skutečně nic nestane. I Ježíšek se narodil na slámě ve chlévě, že. Jenže jsou dva případy v porodnictví, kdy musí pomoci lékaři. A to je když to dítě se dusí a to bez přístrojů nezjistíte. A další: když ta žena začne nekontrolovaně krvácet. To jsou nepředvídatelné okolnosti, na které se dá reagovat jen v nemocnici.
Takže já osobně chápu, že ženy chtějí rodit doma. A je to i ten důvod, proč jsme vytvořili koncept přirozeného porodu. Tam, kde bude empatie, ale i pomoc a bezpečí, se bude dobře rodit. A možná bych chtěl ještě říct, že to nekontrolovatelné krvácení u ženy při porodu není pár kapek krve, ale je to jako když spustíte kohoutek s vodou. To sanitka nezajistí. Nestihne to.
Díky svým zahraničním zkušenostem máte šanci porovnávat. Je lepší porodnictví v západní cizině?
My se rozhodně nemusíme v ničem opičit po zahraničí. A naše ženy, které pracují třeba v Irsku nebo v Anglii, jezdí naopak rodit domů. I to o čemsi svědčí. S plným vědomím a svědomím můžu říct, že máme nejlepší porodnictví na světě. I ty ženy, které u nás v porodnici na Vysočině „brblají“, že je něco špatně, tak bych jim nepřál rodit třeba v Edinburghu. Například tam leží za plentami, ne ve vlastních pokojích, cokoliv se stane, udělají jim císařský řez, neřeší to a to pak zase ženu limituje v počtu dalších dětí. A že tam mají devět procent porodů kleštěmi, o tom ani nemluvím. Což je u nás dávno opuštěná technika jako nepříliš bezpečná. Druhý den je prakticky bez pardonu vypustí domů. To snad pro příklad stačí, ne? Samozřejmě, nejsou ani tam všechny porodnice stejné. Jen jsem chtěl říct, že my se nemáme zač stydět. Můžeme být velmi rádi za naše porodnictví, jen na tu psychologii musíme dát pozor.
Jste asi první lékař, který se do něčeho podobného pustil, protože jak správně říkáte, zatím to byly jen porodní asistentky. Tak proč to děláte?
Mám už většinu kariéry asi za sebou. A něco důležitého jsem pochopil a to chci předat dál. A taky jsem nikdy nezapomněl na svůj první porod, rozklepané ruce, medik v pátém ročníku, naštěstí rozklepané ruce nevadí. Vše dopadlo dobře a já se medicínu naučil. Teď je načase věnovat se víc té psychologii.
Zkoušíte mimo jiné mladé mediky, pozná se dobrý porodník hned na první dobrou?
Ne. Tedy medicínsky asi ano, ale takovou tu úctu k lidem a empatii k ženě, to na škole nepředáte. K tomu musíte dojít až příkladem chování starších kolegů v porodnici postupem času.
Foto: Shutterstock
